Czech porn actress mokre kundy

czech porn actress mokre kundy

Na letišti šílené napětí, Robert a Eva letěli s námi. Všichni jsme letěli v letadle poprvé. Nejblíže k letadlu jsem se dostal, když jsme šli se školou povinně na výstavu o štváčích, zrádcích a špiónech. Pohladil jsem tenkrát letadlo, kterým chtěl uletět k imperialistům zrádce komunismu. Robert s nervy v řiti rázně prohlásil, že si musíme koupit pár piv na cestu. Což jsem s radosti přivítal, protože se mi svírala zadek, měl jsem strach, jestli doletíme.

Hodinu před odletem nám dali Australani letenky a pasy s trvalým vízem. Srdce mi tlouklo, představa, že máma takovou dálku nemůže za mnou přijet, já nemohu za ní do fašistického Československa, všechno se mi honilo v hlavě.

Alpy, stará Vídeň, Vary, Praha, Vranov, Vřesová, Prunéřov, Pražský Hrad, neuměl jsem si vůbec představit, že budu ode všeho, co bylo součástí mého života, tak strašně daleko. A pak to přišlo. Projdeme pasovou kontrolou, vkročíme na nástupní plochu a přede mnou slon. Hned jsem si vzpomněl, když jsem byl mladý, jak jsem se bál slona, protože byl veliký a já bych ho asi nepřepral.

Poslední let Paříž - Vídeň - Singapur - Sydney. Z Vídně Qantas přestal létat. Slon bylo letadlo, kterým jsem měl letět.

Něco tak ohromného, vysokého, myslel jsem si, že se mi vše zdá. Usadili jsme se, hned jsme otevřeli plechovky piva, utáhl jsem si pas, že jsem nemohl dýchat, nic jsem nevnímal.

Pak jsem byl šílenou silou přitlačen do sedadla, a probral jsem se že šoku, když se australská letuška s úsměvem ptala, co si dám, pivo, víno, whisky, limonádu, colu, mléko, všechno na vozítku, takový minibar, výběr, který neměli ani ve Florentině ve Varech.

Já jsem nepil, zaprvé jsem se bál a za druhé jsem chtěl mít jasno v hlavě, abych si na vše jednou mohl vzpomenout. Ale někteří pili, hlavně Češi a Poláci. Poláci to rozjeli klasický slovanským stylem, letušky nestačili lítat s vodkou, nakonec jim řekly, ať se občerství sami.

A Poláci uposlechli, nosili si sami celé láhve vodky. Taky jsem občas zaslechl česky: Kde je ta kráva? Tak byla nazývaná letuška, Australanka, která s českými emigranty měla hodně práce je obsloužit, což dělala s úsměvem, a někdo z Čechů čekal na kafe trochu déle než v Kotěhůlkách.

V letadle jsem si udělal jasnou představu o Austrálii a českých emigrantech. Posádka letadla se chovala stylem, který mě byl v Evropě neznámý. Žádné naučené úsměvy, vše přirozené. Když jsem letěl poprvé v Přistáli jsme v Singapuru, byl jsem vyvalený s nádherného města; mrakodrapy, zálivy s loděmi, představoval jsem si Singapur jako město pirátských hospod. Z letadla jsem viděl, že se tady něco změnilo od doby, když jsem jako kluk o Singapuru čítal.

Neskutečný provoz na letišti, jak to zvládli, mě udivovalo. Měli jsme dvě hodiny čas. Vrhli jsme se do trafiky, to bylo první, abychom poslali pohledy domů, spoluzaměstnancům, ty jsme chtěli nasrat, já poslal pohled karlovarské SNB. Mámě jsem napsal, že jsme na cestě do Austrálie a že tam asi zůstaneme.

Oddechl jsem si, že jsem jí konečně dal vědět, aspoň částečně. Ve frontě na pohledy se hned Češi poprali, protože se obviňovali z přebíhání. Taky Robert začal řvát, že ten chlap má zelené tesilky a že je to fízl, nikdo jiný je prý nenosil. Nádherným singapurským letištěm se nesl řev českých emigrantů, prolínal se mi s mým údivem nad nádhernými orchidejemi, architekturou a všemi krásami letiště. V místním letištním tuzexu se Češky voněly voňavkami, které byly nabízeny jako vzorek.

Nasraly toho na sebe tolik, že ještě dnes musí smrdět. A taky jsem zaslechl, jak si někdo popěvuje čerešničky, čerešničky, čerešně.

Nahlas, aby to každý Ind, Japonec, nebo Američan slyšel. Byl jsem rád, že jsme z letiště zmizeli. My Češi jsme všichni vypadali jako Jugoslávci, stejný střih vlasů, někteří měli kalhoty do zvonu a švédskou košili, což nefrčelo dvacet let, ale my Češi všechno známe a máme přehled. Odletěli jsme ze Singapuru a já se těšil, že nám zbývá již jen hodin letu do přistání v Sydney.

To už jsem přestal myslet na minulost a představoval jsem si, co asi budu dělat, abychom neumřeli hlady, kde budeme bydlet a jak se domluvím. Šel jsem na záchod a okamžitě jsem byl v minulosti. Záchod v Jumbu mně připomínal záchod ve vlaku mezi Chomutovem a Mostem - poblitý, hajzlpapír všude, pochcaná podlaha. To jsme jim to ukázali, my Češi, jak to umíme roztočit. Styděl jsem se a se mnou pár dalších Čechů. V letadle jsme s sebou vezli i svoje národní zvyky, ne ty popsané v knihách, ale ty skutečné.

Koukal jsem z okna, nechtěl jsem propásnout okamžik, kdy budeme nad australskou pevninou. A ve stejnou dobu, když jsem viděl z výšky deseti kilometrů zlaté pláže, které se táhly do nekonečna, kapitán oznámil, že jsme nad zemí vyvolenou, popřál nám hezký zbytek letu a oznámil, že budeme v Sydney asi o dvacet minut dřív, což vzbudilo neuvěřitelný údiv.

Vzpomínám si, jak české dráhy na trati K. Vary - Cheb, což normálně vzalo kolem hodiny, dokázaly zpozdit vlak o dvě hodiny. Pomalu jsme klesali, já s úžasem koukal na zálivy, pláže a Sydney, která se mi měla stát mým skutečným domovem, kde bych měl i umřít, protože jsem nevěřil, že v Československu dojde ke změně, abych se jednou mohl vrátit ke svým stromům, které jsem znal po desetiletí, koupat se v rybníků s olšemi, dívat se na děti jak sáňkují, chodit na houby na svá místa, hádat se o každou hovadinu se svými sousedy a navštívit hrob mého otce, kterému komunisti totálně zkurvili život.

Letadlo přistálo perfektně a můj život začal znovu, bylo mi 37 let. Vystavil Bohemia v Tedy ty, kdo s hrůzami nacismu měli společného nejméně.

Vice o etnicke cistce zde. Vystavil Bohemia v 3. Zeman se nepodělá, je to dobrý prezident. Vystavil Bohemia v 2. Vystavil Bohemia v 1. Millions are living under the brutal regime of Bashar Al Assad and now the bombs of Russia are falling on their heads many thousands are fleeing with many drowning in the Sea whilst trying to find safety in Europe please sign this petition tell the world and its leaders to stop this brutal Massacre of the Syrian People and its Children.

Potil se a bylo mu špatně. Já jsem myslel, že tu dlouhou řadu nemůže ujít Nebat se a nekrast. Hrubostí se, pane prezidente, dopouštíte  i svými výroky  nabádajícími nás občany, abychom nelitovali běženců, kteří zachraňují životy  své a svých dětí  útěkem z krutých válek.

Vaše hrubost překonává všechny meze   Vice zde. To, že soustavně oficiálně oslavujeme vznik neexistujícího státu, stáváme se jakousi světovou raritou. Žádná zem tohoto světa totiž nic takového nečiní. Ovšem, na druhé straně, český občan už si zvykl - a hned tak něco ho nepřekvapí Zrovna od Zidu takova kritika naseho naroda sedne. Flag-waving supporters of the United States flooded the streets of Prague today to cheer on a highly visible display of U.

Jak jsem tančil s dcerou Červoněnka   Pracoval jsem v Karlových Varech u Pozemnich staveb, mimo jiné u závodu, který soutěžil o titul nebo nějaký řád, mělo to něco společného se socialistickou prací.

A já se snažil taky. Pár let se Stalincem, buldozerem, s kterým jsem se podepsal na věky v Karlových Varech. Na louce, kde jsme odpalovali německé rakety coby mladí kluci, a pod loukou ve skále jsem se svým milovaným Stalincem trhal skálu, aby mohl být vybudován bazén Termal.

Bazén je to pěkný a postavený i mojí zásluhou. Problém byl, že se Stalincem se nedaly dělat fušky. Proto jsem se rozhodl změnit můj životni styl a přesedlal jsem na Belorusa. To byl vynález, radlice ve předu, bagr vzadu. V té době vrchol techniky. Měl jsem peněz jako sraček. Každý večer v Antlantiku, kde se scházeli karlovarští hogo-fogo. Sám pro sebe jsem si objednával flašku Bohemie, nebo ruskýho šampusu. Všichni závisti koukali, dívky z dobrých rodin se mi nabízely, byl jsem jeden z nich.

Na Hřebečný, kousek od Abertam v Krušných horách bydleli odjakživa jen Němci. V drsných podmínkách přežívali po staletí, většinou se živili krajkářstvím. I když Hřebečná leží ve výšce nad tisíc metrů, spodní voda je všude. Na loukách se země pohupávala, po každým kroku bylo vidět, jak silná, otužilá tráva se vrací na původní místo.

A pod tou trávou, asi cm měli Němci udělané vodovody, štěrk, písek a různé kamení, jakési podzemní potůčky, kde křišťálová voda tekla do každé chaloupky.

Těch chaloupek na stráních z Hřebečný k Abrtam moc nezbylo, bolševici je srovnali se zemí. A v těch pár, co zbyly, bydlely staré babky, Němky, poslední z rodu, které tam žily po staletí.

K těmto domkům, vzdáleným třeba sto, dvě stě metrů od silnice, jim proudila nejčistější a nejdobřejší voda, kterou jsem kdy pil.

Komunističtí plánovači rozhodli, že se zmodernizuje rozvod vody. Rozhodli, protože většinu chalup v Hřebečný vlastnili papaláši a jejich manželky chtěly vodu z kohoutku, když někdy přijela rodinka na pár dní na hory se bavit, za sportem, nebo ředitel se sekretářkou se kurvit.

Speciální technická brigáda vyrazila do hor. Já s mým zbrusu novým Belorusem a dva náklaďáky značky Bucegi, benzínové osmiválce. Made in Romania Jeden Bucegi jezdil pro lahváče a druhý speciálním forychtungem přetáčel kilometry.

Čím víc natočených kilometrů, tím víc jsme měli pro sebe benzinových poukázek. Benzin byl drahý a můj Mercedes z roku 36 zblajznul až čtyřicet litrů na stovku. Nelituji, měl jsem ho rád a co bych mu nedopřál. Začali jsme po týdnu procházek po okolí i trochu pracovat, procházky v pracovní době na zdravém vzduchu s flaškou desítky v ruce mně dělaly dobře.

Několikrát jsme došli ke vzdálené chaloupce, kde stará německá babička nás zvala do její chaloupky, kde nám nabídla čaj a pár sušenek, nebo domácí koláč. Tihle poslední původní obyvatelé neuměli slova česky. Ale to vůbec nevadilo. V kouzelné kuchyňce bylo pár fotografií, manžel, děti, příbuzní. Vždycky si německá babička utřela slzu, když oprašovala manžela, dceru, syna.

A pokaždý nám je představovala jménem. Mohla být stará 80 až 90 let. A tam, kde se narodila, v chaloupce, kde kdysi žili její nejdražší, jí tekla čistá voda, mistrně rozvedená ke každé chaloupce lidmi, kteří horám rozuměli, tvrdě pracovali a hlavně uměli přemýšlet.

Což se nedá říct o komunistických projektantech a plánovačích. Z nejvyššího místa nad Hřebečnou, odkud vedlo desítky starých vodovodů všemi směry, jsme kopali ohromnou jámu na vodojem. Z vodojemu byly pokládány trubky až na Hřebečnou. Z hlavního rozvodu si museli chataři platit výkop sami, nebo ručně vykopat.

Mistr nádeníků mně sháněl fušky. Za vykopanou odbočku k chalupě bolševickýho pohlavára jsem inkasoval korun československých, z toho jsem dal pajdu mistrovi. Mistr byla taky zajímavá existence. Mladý, kolem 25 let, straník, ožrala. Jednou jsme našli v příkopu jeho tašku s výplatama pro cigány, 25 tisíc korun. Sto metrů dál jsme našli jeho. Taky v příkopu, totálně ožralýho. Stavil se v Abertamech na oběd. Věděl jsem, která chalupa patřila generálnimu řediteli karlovarských Pozemních staveb.

Největšímu blbci, kterého jsem kdy potkal, šílenýmu komunistovi, soudruhu Ing. Jančárek při svých studiích v Moskvě byl tak politicky aktivní, že se dostával do těch nejaktivnějších rodin. A tak se jednou setkal s dcerou Červoněnka, kterou si vzal a ona přesídlila do Varů. Jednou mi říká mistr ze Ninečka je na chalupě a buzeruje tam řemeslniky, kteří jim zadarmo předělávali chalupu podle imperialistickýho vzoru.

Táhlo mu z huby a krkal rum. Ještě dodal, že Ninečka by chtěla něco odkopat před barákem a dodal, ať se na ni vyseru, že je držgrešle. Skočil jsem do Belorusa, Roubínek do Bucegiho a jeli jsme se podívat na ředitelovu chalupu. Ninečka, kolem třiceti, nás uvítala slovy vítám vás, soudruzi, načež Roubínek jí odpověděl - to jako mluvíte k nám?

S Ninečkou to škublo a na mne - soudruhu, máme to tady pořád před chalupou mokrý, nedalo by se s tím něco dělat? A co jako dělat, v hlavě se mně honilo pět set korun, který bych měl zinkasovat. Žádný rozdíly, byli jsme si všichni rovni. Jednou v Budvaru na záchodě mě oslovil Matěj Rada, starej policajt z karlovarský kriminálky.

Podařilo se mu sehnat pozemek na zahrádku a potřeboval by vykopat sklep. Já mu říkám, že je to trestný. Ať si zařídí povolení. Zařídil a já mu jel vykopat sklep. Karlovarská kriminálka dostala jeden z nejlepších kusů volné země ve Varech v Rybařích na zahrádky. Sklepů jsem tam vykopal deset. Co sklep, to pět stovek.

Horší bylo z nich dostat peníze. Většina z nich chlastala od otevření do zavření v Budvaru, kde měli svůj stůl, ale nechtěl jsem se k nim znát. Jednou mě jeden zrzavej, byl to psovod z kriminálky, viděl, že mluvím s výčepákem a přišel mi dát mých pět set.

Ještě že to nikdo neviděl. Ninečka mi začala vysvětlovat, jak bych měl odkopat hustý trávník, potom navézt štěrk. Paní, říkám jí, podívejte se kolem, co škody náš socialistický podnik nadělal.

Všechno je tady na vodě, bažiny, jak do toho rejpnu, navždy se změní povrch kolem vašeho hnízdečka. Soudruhu, zkuste to, vím že to dokážete. Tak jsem to zkusil. Za půl hodiny Belorus byl potopený v bažině. Roubínek číhal, jestli nepojede někdo z pískařů. Pískařům se říkalo brigáda socialistické práce, Převáželi písek z Chebu na staveniště.

Proč z Chebu nevím, vagony se dají vykládat i jinde. A občas pískař s naloženou tatrou jel vysypat písek, kam neměl, za pár stovek, samozřejmě. Pískař mě vytáhl s lanem, podotknul, že Ninečka je pěkná píča, kdyby mě neviděl, tak by vůbec nezastavil. To už byly čtyři hodiny, Roubínek že to balí a jede do Varů, tak ať to zamknu a jedu s ním. A ona zase, soudruhu, zkuste to jestě jednou. Roubínek skočil do Bucegi, zařval já se můžu na takovou práci vysrat a odjel.

Podařilo se mi ho radlicí vytlačit. Pak odpálil jak Formule one, bahno lítalo z kol a Bucegi mizelo v dáli. Měla radost, že můžu sníst všechno sám, když soudruh řidič odjel.

Sedl jsem si na zápraží, jedl jsem dva krajíčky chleba s máslem a průhledným kolečkem salámu. A pak jsem si dal nášup, dva krajíčky, které byly pro soudruha Roubínka. A díval jsem se na spoušť, jakou jsme udělali kolem ředitelovy chalupy, nikdy se to nepodaří napravit.

Zničili jsme staletý vodovodní systém, ani z nového vodovodu, na který jsem kopal rýhu, voda netekla. O těch pár německých babiček, které nám nabizely čaj a domácí koláč, se nikdo nestaral. Jeden z mála zločinů na původním obyvatelstvu, o kterým se nemluví, ať už to jen bylo zničení přívodu čisté, křišťálové vody Lidi, kteří této krajině rozumí, tam nežijí.

Bez nich tam nikdy nepoteče voda, kterou jsem rád na loukách u Hřebečný pil. Snědl jsem svačinu, v žaludku mi kručelo ještě víc, Ninečka donesla jednoho lahváče a dvě skleničky. Nalila mně, nalila sobě a zbytek z lahve do sebe vrazila. Pro kolik lidi je Belorus. Pro mne, pro jednoho. A nevešla bych se někam? Moc místa vzadu nebylo, část blatníku a z těch vykukovaly brzdový kotouče. Měl jsem tam nářadí na podlaze, kanystr na naftu, doma jsme topili v nafťákách, a pucvol.

Pucvol byla oblibená, na ruce, na okno, i vysmrkat se do ní dalo. Napěchovala se tam a my vyrazili. Cestu jsem znal perfektně. Před dlouhým táhlým kopcem jsem vždy vyhodil kvalt a Berolus se řítil a zpomalil se až na rovince. Ale s Ninečkou jsem vyhodil kvalt trochu drive a Belorus se stal neovladatelný. Rozhoupal se, pár vteřin přední kola ve vzduchu, pak zase na silnici. Já byl zapřenej na brzdě, nešlo to zastavit, ruský vynález měl jen mechanické brzdy.

Žádný posilovač, žádná hydraulika. Tu měl ruský grader, taky fungl nový, vypadal dobře. Při cestě z Toužimi do Varů přestaly fungovat brzdy úplně. To byla jízda, štěstí, že prudké klesání se změnilo v prudké stoupání. Pak už jsem zacouval do lesa, kde jsem zničil pár smrčků. Ninečka začala hystericky křičet, soudruhu, udělejte něco. Začala řvát ještě víc, že hoří. Od rozpálených brzdových bubnů chytila pucvol, Ninečka se dusila a hasila oheň, všechno se mi jevilo černě. Měl jsem rande v Atlantiku s dcerou soudce od karlovarského soudu.

Bylo jí jen šestnáct a ona tatovi lhala, že jde bruslit. Brusle si nechávala dole v šatně a pak si se mnou dala pár vodek. Kdyby se to ten komunistickej soudce dozvěděl, zabil by mne. Nejhorší v těchto kritických vteřinách, kdy život byl na vlásku, bylo pomyšlení, že já přežiju a dcera Červoněnka nepřežije a já budu souzen ne za nehodu, ale za vlastizradu. Podařilo se mi obludu zabrzdit, Ninečka popálený ruce, očouzená a šťastná mně říká, soudruhu, zvládl jste to.

Štěstí mě potkalo, zahlídl jsem v zrcátku autobus a Ninečky jsem se zbavil. Říkala mi, abych přišel na podnikový ples Pozemních staveb, který bude v Puppu. Že se se mnou soudruh manžel vyrovná. V duchu jsem zajásal, vůbec mi nešlo o peníze. V Puppu jsem vyrůstal. Od nádherného slavnostního sálu přes Malou dvoranu, Bar Florentinu, sklípek, kuchyně a jiné přístupové cesty, kterýma jsme chodili na plesy balit zadarmo mladé studentky.

Vyrazil jsem na ples. Sako, kravata, namazal jsem se indulonou. Hned u vchodu mě pořadatelé nechtěli pustit, že je to jen pro členy ROH. S odvoláním na Ninečku se málem začali klanět a já vkročil do světa valčíku. Několikrát se mě snažili vystrnadit, ale rychle se rozkřiklo. Holky z kanceláří mně dávaly kupony na pivo, které chutnalo za starých časů v Puppu dobře. Plzeň v dobrém skle. Po pěti pivech jsem se rozhlídl, kde sedí Josef ředitel Jančárek , sedel se všemi náměstky a s jejich manželkama, nebo kunkubinama.

Zamiřil jsem si to přímo přes taneční parket ke stolu číslo jedna a říkam, Josef, nedlužíš mi něco? Náměstkové vyletěli, ještě štěstí, že Ninečka zakročila a řekla, soudruzi, pan soudruh Vaněk byl mnou na ples pozván, je to dobrý pracovník. Začali jim, blbům, líst oči z důlků, sál byl šokovaný. Josef mě pozval do Florentiny na skleničku vodky. Sedli jsme si k baru. Barman Pista nevěřil svým očím. Jednu pro mne, jednu pro soudruha Vaňka a jednu pro vás, soudruhu barmane.

Říkám čtyři, Josef dodá, dejte nám, soudruhu, celou láhev Stoličný. Po flašce se jen zakouřilo a s Josefem scházím po nádherným schodišti do slavnostního sálu, už jsem ji cítil, seděla mi za krkem, orchestr začal hrát něco, co se podobalo fanfárám z Libuše a já se šklebil na všechny personální náměstky a vedoucí osobních odděleni a při prvním taktu jsem požádal Josefa, jestli by mně dovolil tančit ze soudružkou jeho manželkou a on svolil a to neměl dělat. Točila se mi hlava a jí taky.

Začali jsme tančit, veprostřed sálu, kde světoví velikáni koncertovali. This means you can leave your desk if needed without fear of missing notifications. With an era of smartphones and fast internet, video chatting has become common now. With this growing trend, there are many video chat apps available and there are some pros and cons in each app, so I am going to feature today the best free video chat apps for video calling to your friends and family.

When you need help from a colleague, you can get it instantly by transferring an ongoing chat. Chat transfers helps deliver quality customer service by helping your visitors get answers from those most qualified to assist.

Allerdings müssen sich interessierte Zuschauer den Besuch durchaus etwas kosten lassen, denn der kostenfreie Test endet nach zehn Minuten. Das Portal ist übersichtlich und gut sortiert, trotz der großen Auswahl verschiedener Kategorien fällt die Orientierung daher leicht. Das Passende für den eigenen Geschmack ist schnell gefunden. Your email address will not be published. When making the decision to proceed with a managed liquidation of your company, as with most difficult business decisions required of Board and Management teams, taking the first step can be the hardest.

SEX CB MAMINY SEX

Přistáli jsme v Singapuru, byl jsem vyvalený s nádherného města; mrakodrapy, zálivy s loděmi, představoval jsem si Singapur jako město pirátských hospod. Z letadla jsem viděl, že se tady něco změnilo od doby, když jsem jako kluk o Singapuru čítal.

Neskutečný provoz na letišti, jak to zvládli, mě udivovalo. Měli jsme dvě hodiny čas. Vrhli jsme se do trafiky, to bylo první, abychom poslali pohledy domů, spoluzaměstnancům, ty jsme chtěli nasrat, já poslal pohled karlovarské SNB.

Mámě jsem napsal, že jsme na cestě do Austrálie a že tam asi zůstaneme. Oddechl jsem si, že jsem jí konečně dal vědět, aspoň částečně. Ve frontě na pohledy se hned Češi poprali, protože se obviňovali z přebíhání. Taky Robert začal řvát, že ten chlap má zelené tesilky a že je to fízl, nikdo jiný je prý nenosil. Nádherným singapurským letištěm se nesl řev českých emigrantů, prolínal se mi s mým údivem nad nádhernými orchidejemi, architekturou a všemi krásami letiště.

V místním letištním tuzexu se Češky voněly voňavkami, které byly nabízeny jako vzorek. Nasraly toho na sebe tolik, že ještě dnes musí smrdět. A taky jsem zaslechl, jak si někdo popěvuje čerešničky, čerešničky, čerešně. Nahlas, aby to každý Ind, Japonec, nebo Američan slyšel. Byl jsem rád, že jsme z letiště zmizeli. My Češi jsme všichni vypadali jako Jugoslávci, stejný střih vlasů, někteří měli kalhoty do zvonu a švédskou košili, což nefrčelo dvacet let, ale my Češi všechno známe a máme přehled.

Odletěli jsme ze Singapuru a já se těšil, že nám zbývá již jen hodin letu do přistání v Sydney. To už jsem přestal myslet na minulost a představoval jsem si, co asi budu dělat, abychom neumřeli hlady, kde budeme bydlet a jak se domluvím. Šel jsem na záchod a okamžitě jsem byl v minulosti. Záchod v Jumbu mně připomínal záchod ve vlaku mezi Chomutovem a Mostem - poblitý, hajzlpapír všude, pochcaná podlaha. To jsme jim to ukázali, my Češi, jak to umíme roztočit. Styděl jsem se a se mnou pár dalších Čechů.

V letadle jsme s sebou vezli i svoje národní zvyky, ne ty popsané v knihách, ale ty skutečné. Koukal jsem z okna, nechtěl jsem propásnout okamžik, kdy budeme nad australskou pevninou.

A ve stejnou dobu, když jsem viděl z výšky deseti kilometrů zlaté pláže, které se táhly do nekonečna, kapitán oznámil, že jsme nad zemí vyvolenou, popřál nám hezký zbytek letu a oznámil, že budeme v Sydney asi o dvacet minut dřív, což vzbudilo neuvěřitelný údiv. Vzpomínám si, jak české dráhy na trati K. Vary - Cheb, což normálně vzalo kolem hodiny, dokázaly zpozdit vlak o dvě hodiny. Pomalu jsme klesali, já s úžasem koukal na zálivy, pláže a Sydney, která se mi měla stát mým skutečným domovem, kde bych měl i umřít, protože jsem nevěřil, že v Československu dojde ke změně, abych se jednou mohl vrátit ke svým stromům, které jsem znal po desetiletí, koupat se v rybníků s olšemi, dívat se na děti jak sáňkují, chodit na houby na svá místa, hádat se o každou hovadinu se svými sousedy a navštívit hrob mého otce, kterému komunisti totálně zkurvili život.

Letadlo přistálo perfektně a můj život začal znovu, bylo mi 37 let. Vystavil Bohemia v Tedy ty, kdo s hrůzami nacismu měli společného nejméně. Vice o etnicke cistce zde. Vystavil Bohemia v 3.

Zeman se nepodělá, je to dobrý prezident. Vystavil Bohemia v 2. Vystavil Bohemia v 1. Millions are living under the brutal regime of Bashar Al Assad and now the bombs of Russia are falling on their heads many thousands are fleeing with many drowning in the Sea whilst trying to find safety in Europe please sign this petition tell the world and its leaders to stop this brutal Massacre of the Syrian People and its Children. Potil se a bylo mu špatně. Já jsem myslel, že tu dlouhou řadu nemůže ujít Nebat se a nekrast.

Hrubostí se, pane prezidente, dopouštíte  i svými výroky  nabádajícími nás občany, abychom nelitovali běženců, kteří zachraňují životy  své a svých dětí  útěkem z krutých válek. Vaše hrubost překonává všechny meze   Vice zde. To, že soustavně oficiálně oslavujeme vznik neexistujícího státu, stáváme se jakousi světovou raritou. Žádná zem tohoto světa totiž nic takového nečiní.

Ovšem, na druhé straně, český občan už si zvykl - a hned tak něco ho nepřekvapí Zrovna od Zidu takova kritika naseho naroda sedne. Flag-waving supporters of the United States flooded the streets of Prague today to cheer on a highly visible display of U. Jak jsem tančil s dcerou Červoněnka   Pracoval jsem v Karlových Varech u Pozemnich staveb, mimo jiné u závodu, který soutěžil o titul nebo nějaký řád, mělo to něco společného se socialistickou prací.

A já se snažil taky. Pár let se Stalincem, buldozerem, s kterým jsem se podepsal na věky v Karlových Varech. Na louce, kde jsme odpalovali německé rakety coby mladí kluci, a pod loukou ve skále jsem se svým milovaným Stalincem trhal skálu, aby mohl být vybudován bazén Termal. Bazén je to pěkný a postavený i mojí zásluhou. Problém byl, že se Stalincem se nedaly dělat fušky.

Proto jsem se rozhodl změnit můj životni styl a přesedlal jsem na Belorusa. To byl vynález, radlice ve předu, bagr vzadu. V té době vrchol techniky. Měl jsem peněz jako sraček. Každý večer v Antlantiku, kde se scházeli karlovarští hogo-fogo. Sám pro sebe jsem si objednával flašku Bohemie, nebo ruskýho šampusu.

Všichni závisti koukali, dívky z dobrých rodin se mi nabízely, byl jsem jeden z nich. Na Hřebečný, kousek od Abertam v Krušných horách bydleli odjakživa jen Němci. V drsných podmínkách přežívali po staletí, většinou se živili krajkářstvím. I když Hřebečná leží ve výšce nad tisíc metrů, spodní voda je všude. Na loukách se země pohupávala, po každým kroku bylo vidět, jak silná, otužilá tráva se vrací na původní místo.

A pod tou trávou, asi cm měli Němci udělané vodovody, štěrk, písek a různé kamení, jakési podzemní potůčky, kde křišťálová voda tekla do každé chaloupky.

Těch chaloupek na stráních z Hřebečný k Abrtam moc nezbylo, bolševici je srovnali se zemí. A v těch pár, co zbyly, bydlely staré babky, Němky, poslední z rodu, které tam žily po staletí. K těmto domkům, vzdáleným třeba sto, dvě stě metrů od silnice, jim proudila nejčistější a nejdobřejší voda, kterou jsem kdy pil. Komunističtí plánovači rozhodli, že se zmodernizuje rozvod vody.

Rozhodli, protože většinu chalup v Hřebečný vlastnili papaláši a jejich manželky chtěly vodu z kohoutku, když někdy přijela rodinka na pár dní na hory se bavit, za sportem, nebo ředitel se sekretářkou se kurvit. Speciální technická brigáda vyrazila do hor. Já s mým zbrusu novým Belorusem a dva náklaďáky značky Bucegi, benzínové osmiválce. Made in Romania Jeden Bucegi jezdil pro lahváče a druhý speciálním forychtungem přetáčel kilometry.

Čím víc natočených kilometrů, tím víc jsme měli pro sebe benzinových poukázek. Benzin byl drahý a můj Mercedes z roku 36 zblajznul až čtyřicet litrů na stovku.

Nelituji, měl jsem ho rád a co bych mu nedopřál. Začali jsme po týdnu procházek po okolí i trochu pracovat, procházky v pracovní době na zdravém vzduchu s flaškou desítky v ruce mně dělaly dobře.

Několikrát jsme došli ke vzdálené chaloupce, kde stará německá babička nás zvala do její chaloupky, kde nám nabídla čaj a pár sušenek, nebo domácí koláč. Tihle poslední původní obyvatelé neuměli slova česky.

Ale to vůbec nevadilo. V kouzelné kuchyňce bylo pár fotografií, manžel, děti, příbuzní. Vždycky si německá babička utřela slzu, když oprašovala manžela, dceru, syna. A pokaždý nám je představovala jménem. Mohla být stará 80 až 90 let. A tam, kde se narodila, v chaloupce, kde kdysi žili její nejdražší, jí tekla čistá voda, mistrně rozvedená ke každé chaloupce lidmi, kteří horám rozuměli, tvrdě pracovali a hlavně uměli přemýšlet. Což se nedá říct o komunistických projektantech a plánovačích.

Z nejvyššího místa nad Hřebečnou, odkud vedlo desítky starých vodovodů všemi směry, jsme kopali ohromnou jámu na vodojem. Z vodojemu byly pokládány trubky až na Hřebečnou. Z hlavního rozvodu si museli chataři platit výkop sami, nebo ručně vykopat. Mistr nádeníků mně sháněl fušky. Za vykopanou odbočku k chalupě bolševickýho pohlavára jsem inkasoval korun československých, z toho jsem dal pajdu mistrovi.

Mistr byla taky zajímavá existence. Mladý, kolem 25 let, straník, ožrala. Jednou jsme našli v příkopu jeho tašku s výplatama pro cigány, 25 tisíc korun. Sto metrů dál jsme našli jeho. Taky v příkopu, totálně ožralýho. Stavil se v Abertamech na oběd. Věděl jsem, která chalupa patřila generálnimu řediteli karlovarských Pozemních staveb. Největšímu blbci, kterého jsem kdy potkal, šílenýmu komunistovi, soudruhu Ing. Jančárek při svých studiích v Moskvě byl tak politicky aktivní, že se dostával do těch nejaktivnějších rodin.

A tak se jednou setkal s dcerou Červoněnka, kterou si vzal a ona přesídlila do Varů. Jednou mi říká mistr ze Ninečka je na chalupě a buzeruje tam řemeslniky, kteří jim zadarmo předělávali chalupu podle imperialistickýho vzoru.

Táhlo mu z huby a krkal rum. Ještě dodal, že Ninečka by chtěla něco odkopat před barákem a dodal, ať se na ni vyseru, že je držgrešle. Skočil jsem do Belorusa, Roubínek do Bucegiho a jeli jsme se podívat na ředitelovu chalupu. Ninečka, kolem třiceti, nás uvítala slovy vítám vás, soudruzi, načež Roubínek jí odpověděl - to jako mluvíte k nám?

S Ninečkou to škublo a na mne - soudruhu, máme to tady pořád před chalupou mokrý, nedalo by se s tím něco dělat?

A co jako dělat, v hlavě se mně honilo pět set korun, který bych měl zinkasovat. Žádný rozdíly, byli jsme si všichni rovni. Jednou v Budvaru na záchodě mě oslovil Matěj Rada, starej policajt z karlovarský kriminálky. Podařilo se mu sehnat pozemek na zahrádku a potřeboval by vykopat sklep. Já mu říkám, že je to trestný.

Ať si zařídí povolení. Zařídil a já mu jel vykopat sklep. Karlovarská kriminálka dostala jeden z nejlepších kusů volné země ve Varech v Rybařích na zahrádky. Sklepů jsem tam vykopal deset. Co sklep, to pět stovek. Horší bylo z nich dostat peníze. Většina z nich chlastala od otevření do zavření v Budvaru, kde měli svůj stůl, ale nechtěl jsem se k nim znát.

Jednou mě jeden zrzavej, byl to psovod z kriminálky, viděl, že mluvím s výčepákem a přišel mi dát mých pět set. Ještě že to nikdo neviděl. Ninečka mi začala vysvětlovat, jak bych měl odkopat hustý trávník, potom navézt štěrk. Paní, říkám jí, podívejte se kolem, co škody náš socialistický podnik nadělal. Všechno je tady na vodě, bažiny, jak do toho rejpnu, navždy se změní povrch kolem vašeho hnízdečka. Soudruhu, zkuste to, vím že to dokážete. Tak jsem to zkusil.

Za půl hodiny Belorus byl potopený v bažině. Roubínek číhal, jestli nepojede někdo z pískařů. Pískařům se říkalo brigáda socialistické práce, Převáželi písek z Chebu na staveniště. Proč z Chebu nevím, vagony se dají vykládat i jinde. A občas pískař s naloženou tatrou jel vysypat písek, kam neměl, za pár stovek, samozřejmě. Pískař mě vytáhl s lanem, podotknul, že Ninečka je pěkná píča, kdyby mě neviděl, tak by vůbec nezastavil.

To už byly čtyři hodiny, Roubínek že to balí a jede do Varů, tak ať to zamknu a jedu s ním. A ona zase, soudruhu, zkuste to jestě jednou. Roubínek skočil do Bucegi, zařval já se můžu na takovou práci vysrat a odjel.

Podařilo se mi ho radlicí vytlačit. Pak odpálil jak Formule one, bahno lítalo z kol a Bucegi mizelo v dáli. Měla radost, že můžu sníst všechno sám, když soudruh řidič odjel. Sedl jsem si na zápraží, jedl jsem dva krajíčky chleba s máslem a průhledným kolečkem salámu. A pak jsem si dal nášup, dva krajíčky, které byly pro soudruha Roubínka. A díval jsem se na spoušť, jakou jsme udělali kolem ředitelovy chalupy, nikdy se to nepodaří napravit. Zničili jsme staletý vodovodní systém, ani z nového vodovodu, na který jsem kopal rýhu, voda netekla.

O těch pár německých babiček, které nám nabizely čaj a domácí koláč, se nikdo nestaral. Jeden z mála zločinů na původním obyvatelstvu, o kterým se nemluví, ať už to jen bylo zničení přívodu čisté, křišťálové vody Lidi, kteří této krajině rozumí, tam nežijí. Bez nich tam nikdy nepoteče voda, kterou jsem rád na loukách u Hřebečný pil. Snědl jsem svačinu, v žaludku mi kručelo ještě víc, Ninečka donesla jednoho lahváče a dvě skleničky.

Nalila mně, nalila sobě a zbytek z lahve do sebe vrazila. Pro kolik lidi je Belorus. Pro mne, pro jednoho. A nevešla bych se někam? Moc místa vzadu nebylo, část blatníku a z těch vykukovaly brzdový kotouče. Měl jsem tam nářadí na podlaze, kanystr na naftu, doma jsme topili v nafťákách, a pucvol. Pucvol byla oblibená, na ruce, na okno, i vysmrkat se do ní dalo. Napěchovala se tam a my vyrazili.

Cestu jsem znal perfektně. Před dlouhým táhlým kopcem jsem vždy vyhodil kvalt a Berolus se řítil a zpomalil se až na rovince. Ale s Ninečkou jsem vyhodil kvalt trochu drive a Belorus se stal neovladatelný.

Rozhoupal se, pár vteřin přední kola ve vzduchu, pak zase na silnici. Já byl zapřenej na brzdě, nešlo to zastavit, ruský vynález měl jen mechanické brzdy. Žádný posilovač, žádná hydraulika.

Tu měl ruský grader, taky fungl nový, vypadal dobře. Při cestě z Toužimi do Varů přestaly fungovat brzdy úplně. To byla jízda, štěstí, že prudké klesání se změnilo v prudké stoupání. Pak už jsem zacouval do lesa, kde jsem zničil pár smrčků. Ninečka začala hystericky křičet, soudruhu, udělejte něco. Začala řvát ještě víc, že hoří. Od rozpálených brzdových bubnů chytila pucvol, Ninečka se dusila a hasila oheň, všechno se mi jevilo černě.

Měl jsem rande v Atlantiku s dcerou soudce od karlovarského soudu. Bylo jí jen šestnáct a ona tatovi lhala, že jde bruslit. Brusle si nechávala dole v šatně a pak si se mnou dala pár vodek.

Kdyby se to ten komunistickej soudce dozvěděl, zabil by mne. Nejhorší v těchto kritických vteřinách, kdy život byl na vlásku, bylo pomyšlení, že já přežiju a dcera Červoněnka nepřežije a já budu souzen ne za nehodu, ale za vlastizradu.

Podařilo se mi obludu zabrzdit, Ninečka popálený ruce, očouzená a šťastná mně říká, soudruhu, zvládl jste to. Štěstí mě potkalo, zahlídl jsem v zrcátku autobus a Ninečky jsem se zbavil. Říkala mi, abych přišel na podnikový ples Pozemních staveb, který bude v Puppu.

Že se se mnou soudruh manžel vyrovná. V duchu jsem zajásal, vůbec mi nešlo o peníze. V Puppu jsem vyrůstal. Od nádherného slavnostního sálu přes Malou dvoranu, Bar Florentinu, sklípek, kuchyně a jiné přístupové cesty, kterýma jsme chodili na plesy balit zadarmo mladé studentky. Vyrazil jsem na ples. Sako, kravata, namazal jsem se indulonou. Hned u vchodu mě pořadatelé nechtěli pustit, že je to jen pro členy ROH. S odvoláním na Ninečku se málem začali klanět a já vkročil do světa valčíku.

Několikrát se mě snažili vystrnadit, ale rychle se rozkřiklo. Holky z kanceláří mně dávaly kupony na pivo, které chutnalo za starých časů v Puppu dobře. Plzeň v dobrém skle. Po pěti pivech jsem se rozhlídl, kde sedí Josef ředitel Jančárek , sedel se všemi náměstky a s jejich manželkama, nebo kunkubinama. Zamiřil jsem si to přímo přes taneční parket ke stolu číslo jedna a říkam, Josef, nedlužíš mi něco? Náměstkové vyletěli, ještě štěstí, že Ninečka zakročila a řekla, soudruzi, pan soudruh Vaněk byl mnou na ples pozván, je to dobrý pracovník.

Začali jim, blbům, líst oči z důlků, sál byl šokovaný. Josef mě pozval do Florentiny na skleničku vodky. Sedli jsme si k baru. Barman Pista nevěřil svým očím. Jednu pro mne, jednu pro soudruha Vaňka a jednu pro vás, soudruhu barmane.

Říkám čtyři, Josef dodá, dejte nám, soudruhu, celou láhev Stoličný. Po flašce se jen zakouřilo a s Josefem scházím po nádherným schodišti do slavnostního sálu, už jsem ji cítil, seděla mi za krkem, orchestr začal hrát něco, co se podobalo fanfárám z Libuše a já se šklebil na všechny personální náměstky a vedoucí osobních odděleni a při prvním taktu jsem požádal Josefa, jestli by mně dovolil tančit ze soudružkou jeho manželkou a on svolil a to neměl dělat.

Točila se mi hlava a jí taky. Začali jsme tančit, veprostřed sálu, kde světoví velikáni koncertovali. Seš spokojená v manželství, Ninečko? A ona se jen smála jako pominutá, čím víc jsem vyzvídal, co má ráda a jak to má ráda, tím víc se smála.

Pozemní stavby koukaly, jak Vaněk tančí s manželkou generálního ředitele a dcerou Červoněnka. Připadal jsem si jak na carském plese, viděl jsem kolem sebe ruské důstojníky se šavlema.

Klasa, ptám se Ninečky, v kolika letech přišla o panenství, v patnácti. Začala se mi motat hlava z valčíku trochu víc. Začal jsem domlouvat rande a přál jsem si, ať už skončí hrát, tušil jsem, že se něco neobvyklého přihodí. V okamžiku, kdy se ke mně začala tisknout, to už i číšníci s tácy plných piv koukali, co se to děje, řekla, my Rusky máme tvrdý kozy, cejtíš je?

Nestačil jsem odpovědět, buď uklouzla noha jí, nebo mně a zřítili jsme se při valčíku, který po blbých projevech o budování socialismu zahajoval ples, na parkety. Hudba přestala hrát, mě vyvedli a již jsem Ninečku neviděl. Obracím se na Vás jako na člověka, který se svým webem nemálo zasloužil o rozkrývání agentů StB v naší společnosti a nabízím Vám téma, které se týká elitního agenta StB, který se pokusil o likvidaci naší společnosti. V roce provedla policie na popud společnosti Microsoft které v té době šéfoval agent StB Jan Mühlfeit — krycí jméno Masopust  razii ve společnosti Mironet  a na bezmála 4 roky jí tak paralyzovala.

Tento zásah, který byl pro Mironet téměř likvidační byl založen na udáních společnosti Microsoft, jejímž produktům v té době Mironet konkuroval distribucí alternativního freeware Linux apod. Mironet má v ruce důkazy, které pravděpodobně usvědčují tehdejší vedení společnosti Microsoft z manipulování policií a které zakládají podezření, že úmyslně uvedlo policii v omyl.

Po bezmála ti letech soudy Mironet  očistily a konstatovaly, že nedošlo k žádnému porušení zákona a přiznaly Mironetu  v této chvíli odškodnění ve výši 23,5 milionu korun.

V tuto chvíli probíhá další soud, kde je na základě znaleckého posudku škoda vyčíslena na Mironet se domnívá, že původcem celé kauzy a potažmo tak škody je společnost Microsoft, vyzval na konci roku ministryni spravedlnosti k jednání, aby jí předal důkazy a podklady k tomu, aby stát mohl tuto škodu požadovat po společnosti Microsoft.

Ministryně spravedlnosti jednání s Mironetem odmítla. Domnívám se, že škodu by neměl platit daňový poplatník, ale ten, kdo škodu svým jednáním způsobil. Obracím se proto na nezávislá média a blogery s žádostí, aby tuto kauzu medializovali a informovali tak veřejnost o celé záležitosti, kdy byla zneužita policie v konkurenčním boji a byla způsobena škoda, kterou mají nyní uhradit daňoví poplatníci. Veřejnost si zaslouží znát úplnou pravdu o tom, jak soukromá nadnárodní společnost dirigovaná estébákem zneužila policii a orgány činné v trestním řízení a nyní odmítá nést alespoň morální odpovědnost za stamilionové škody, které tím způsobila.

Petice za propuštění politických vězeňkyň Pussy Riot. S pomocí našich partnerských organizací v ruské opozici zpracoval VOT o. Posílejme jí nebo její pasáže dalším přátelům doma i v zahraničí, politikům, pravoslavné církvi a jejím věřícím. Kdo je ve skutečnosti patriarcha Kirill.

Civilním jménem Vladimír Michailovič Gunďájev. Byznysmen, miliardář, pevná součást Kremlu a hlavní opora Kremlu. Výbor státní bezpečnosti KGB byl nejhorší zločineckou organizaci v dějinách Ruska resp.

Podle opozice se Kirill svojí dlouholetou prací pro tuto zločineckou organizaci, likvidující v Ruském národu a dalších okupovaných národech všechny nekomunisty, sám stal aktivním zločincem. Zu den Vorteilen von Chaturbate gehören: Auf der Sex Cam Seite Livejasmin kann durchaus kostenlos hereingeschnuppert werden, wirkliche Shows gibt es aber nur in kostenpflichtigen Privatchats. Bei diesen handelt es sich namentlich um: Ein großer Teil des Portals ist kostenlos nutzbar, richtig zur Sache geht es aber fast ausschließlich in den privaten Chats.

Als internationale Seite kommen auf Bongacams daher zahlreiche Nationalitäten zusammen. This means you can leave your desk if needed without fear of missing notifications. With an era of smartphones and fast internet, video chatting has become common now. With this growing trend, there are many video chat apps available and there are some pros and cons in each app, so I am going to feature today the best free video chat apps for video calling to your friends and family.

When you need help from a colleague, you can get it instantly by transferring an ongoing chat. Chat transfers helps deliver quality customer service by helping your visitors get answers from those most qualified to assist.

Velké zadky eroticky portal

Denis Popov, prokurátor Ústředního správního obvodu v Moskvě. Jak jsem zjistil později, opice zde nežijí. Něco, co může udělat jen naprostý hlupák, který snad ani neměl nikdy být policistou! Zrovna od Zidu takova kritika naseho naroda sedne. Žádný posilovač, žádná hydraulika. Nalila mně, nalila sobě a zbytek z lahve do sebe vrazila. Aby nejsvatějšího neurazili, musí ženy rodit a milovat.

Sex baculky matahari salon